Pravoslavná katedrála svatých Cyrila a Metoděje v Praze je sídelním chrámem arcibiskupa pražského a českých zemí, a představuje tak duchovní centrum místní pravoslavné církve.

Ačkoli základy chrámu pocházejí již ze 12. století, svou současnou podobu získal mnohem později, totiž v letech 1730–1740, kdy se jeho výstavby ujal vynikající architekt vrcholného baroka K. I. Diezenhofer. Původní římskokatolický kostel byl na konci 18. století odsvěcen.

Usnesením vlády ČSR ze dne 29. července 1933 byla budova chrámu přidělena české pravoslavné církvi.

Mimo základní výmalbu a očistu fresek museli jeho noví držitelé přizpůsobit chrámový prostor také pravoslavné liturgické tradici. Jejím hlavním výrazem je bezesporu ikonostas, který byl pro budoucí katedrálu vytvořen podle návrhu prof. V. Brandta, ikony jsou dílem akademického malíře Svatoslava Vukoviče z bývalé Jugoslávie. Další četné ikony v chrámové lodi pocházejí od ruského malíře Michaila Vasněcova či proslulého stavitele českých pravoslavných chrámů a ikonopisce o. archimandrity Andreje (Kolomackého) a dalších umělců.

V sobotu 28. září 1935 byl chrám vysvěcen v čest slovanských apoštolů a učitelů svatých Cyrila a Metoděje. Slavnostní vysvěcení vykonali čtyři pravoslavní biskupové – český Gorazd II., mukačevský Damaskin, zástupce srbské církve metropolita Dositej a zástupce ruské církve Sergej (Koroljov).

Za německé okupace našeho státu se katedrála stala místem odporu vůči fašistické zvůli. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se parašutisté, kteří atentát provedli, ukryli v kryptě chrámu. Oddíly SS Prag 18. června kryptu dobyli. Pravoslavní kněží a jejich rodiny byli zatčeni, mučeni a zavražděni, biskup Gorazd byl 4. září 1942 zastřelen.

Po skončení druhé světové války byl chrám 5. července 1947 znovu vysvěcen a od roku 1998 zde funguje Národní památník hrdinů heydrichiády.