Pokud chceme přijímat Tělo a Krev Pána našeho Ježíše Krista, je nutné se na to připravit. Tak jako nepřicházíme na návštěvu nepřipraveni a neupraveni anebo naopak nevítáme naše návštěvy nepřipraveni a neupraveni, tak nemůžeme bez přípravy přijmout Eucharistii, která pro křesťany představuje vstup do Království Nebeského na základě našeho sjednocení s Kristem. Tato příprava pro křesťana znamená kromě modliteb a půstu také činit pokání, které je vyjádřeno ve zpovědi. Eucharistie znamená v řečtině „děkovat“, a pokud děkujeme za něco (život v Kristu), musíme si uvědomovat význam daru, za který děkujeme. Upřímně děkuji za něco jenom tehdy, pokud si uvědomím, co pro mne takový dar znamená. A pokud si to neuvědomuji, znamená to, že jsem se vzdálil od Boha, a tedy od základu svého vlastního štěstí.

V pravoslavné církvi věříme, že chléb i víno jsou skutečným Tělem i Krví Spasitele. Spasitele, jenž se na základě nekonečné lásky za nás obětoval až na smrt a jenž se toužil s lidmi sjednotit. To učinil již tím, že mimo jiné na sebe vzal naše tělo. Pozval nás k sobě a nabídl nám možnost zbožštění na základě své nekonečné milosti.

Jednota s Kristem a život v Království Nebeském znamená žít v lásce. Láska je trpělivá, snášenlivá a vždy vítězí a hřích není nic jiného než nedostatek lásky, což se projevuje tím, že děláme věci, které škodí nám a našemu okolí. Nedostatek lásky také narušuje naše vztahy. Proto nemůžeme přijímat Tělo Kristovo bez toho, aniž bychom si uvědomili a vyznali ty naše skutky, které překážejí v tom, abychom viděli dobro a lásku kolem sebe a také tuto lásku uskutečňovali a žili v ní a skrze ní. Pokud přistupujeme ke Kristu bez této přípravy, a tudíž bez lásky, naše přijímání se sice uskutečňuje, ale my zůstáváme slepí ke Kristu a nevidíme a necítíme jeho lásku, protože sami ji nedokážeme rozdávat, neboť máme „nedořešené“ věci vůči druhým (hřích) a vůči sobě.

V rané církvi se hříchy vyznávaly veřejně při bohoslužbě před ostatními bratry a sestrami, neboť křesťané si byli tak jisti odpuštěním a duchem porozumění, že při veřejném vyznávání hříchů často stydlivost nehrála žádnou roli. Později církev přijala jako možnou i individuální zpověď u kněze, aby vyšla vstříc lidské slabosti.

Kněz je prostředníkem, který pomáhá jedinci, aby si uvědomil to, co je překážkou v lásce, to, co je překážkou v jeho cítění Krista. Zpověď by se měla skládat z duchovního hovoru, který má být nápomocný k tomu, aby si jedinec uvědomil, kde udělal chybu a kde zbloudil na cestě ke svému štěstí. Takový rozhovor má pomoct člověku, aby sám odhalil svůj charakter a pochopil sám sebe. Zpověď je vlastně sebe-reflexí. Tato sebe-reflexe je vážnou věcí, neboť na základě ní kněz autoritou Krista a Boha odpouští hříchy.

Je přirozené, že než přistoupíme ke zpovědi, je nutné o svých skutcích přemýšlet. Kněz nám v tom může pomoci, ale z hlediska praktičnosti je lepší, aby se každý sám připravil. Samozřejmě pokání a zpověď je jedna věc, ale součástí přípravy k přijímání jsou i modlitby, střídmost a půsty. To jsou všechno věci, které nám pomáhají, odhalit naše skutečné já a zbavit nás života ve zlu. Zvláště modlitby jsou důležité, neboť v nich mimo jiné prosíme Boha, aby nám dal sílu překonat sebe samé a zlo, k jehož překonání nám mnohdy chybí vlastní síla.

Ideálně na zpověď chodíme v jiné dny, než v neděli. A to proto, že v rámci kontinuity nedělních bohoslužeb není mnoho času k podrobnějšímu duchovnímu rozhovoru. Pokud se rozhodneme jít na zpověď v neděli před liturgií, činíme tak pouze tehdy, pokud je to naléhavá záležitost, pokud jsme spáchali něco, co nás tíží, a chceme jít ten den k přijímání.

Jinak je lepší ke zpovědi přistupovat v kterýkoliv jiný den. Kněz je k dispozici kdykoliv po domluvě anebo vždy půl hodiny před každou bohoslužbou. Rovněž je k dispozici v úterý od 9:00 do 12:00 a ve čtvrtek od 9:00 do 12:00.

Pokud absolvujeme zpověď a naše hříchy jsou odpuštěny, je možné přistoupit vícekrát ke svatému přijímání, pokud jsme nespáchali něco, co si vyžaduje pokání. I když v tomto ohledu nelze zevšeobecňovat, můžeme konstatovat, že je možné měsíc po absolvování zpovědi přistupovat ke svatému přijímání. To samozřejmě platí pouze tehdy, pokud jsme se nedopustili vážnějšího hříchu.

U dětí do dvanácti let není zpověď jako taková před přijímáním nutná. Nicméně snažíme se děti učit na zpověď chodit, neboť takový návyk k sebe-reflexi je samozřejmě dobrým základem pro dospělost a pro náš duchovní vývoj.

prot. Václav Ježek