Ctihodný Efrém Syrský nazval svátost pokání (таинство покаяния) pokladem uzdravení. Opravdu je to neocenitelný poklad! Jakýkoli duševní nebo tělesný hřích, těžký hřích kromě ďábelské pýchy, léčí tento vzácný lék. Je to jedinečný lék, který zázračným způsobem zbavuje člověka nemoci hříchu.

Můžeme jenom hádat, co  by s námi bylo, pokud by nám Milosrdný Bůh nedaroval tento zázračný lék. Apoštol Pavel v listu k Římanům říká, že není žádného (člověka) spravedlivého a žádný tvor nemůže se ospravedlnit před Bohem plněním jeho zákona, protože nikdo nemůže tento zákon splnit. Je to tím, že člověk je nemocný hříchem a od té chvíle, co onemocněl, je jeho úkolem bojovat proti hříchu v sobě. Nebojovat proti hříchu svých bližních, ale hlídat svou duši a nedovolit hříchu, aby nás ovládl. I když padneme do hříchu, člověk má vstát a jít dal.

To všechno vidíme na příkladu ctihodné Marie Egyptské, jejíž památce je zasvěcena právě dnešní neděle. Je to předposlední neděle před Strastným týdnem. Církev nás jakoby nabádá, abychom se nebáli a nezanedbávali jít k pokání a vysvobodit svou duši od otroctví hříchu. Na ctihodné Marii vidíme, že síla pokání může člověka pozvednout z páchnoucí pekelné propasti k vrcholu svatosti.

V mládí byla Marie nenasytná hříchem a nezastavitelná při hledání dalších odporných potěšení. Autor jejího životopisu píše, že ctihodná Marie o tom nechtěla ani mluvit, aby těmito slovy nepošpinila vzduch. Z jejího hříšného života měl radost jedině ďábel a její anděl ochránce možná plakal. Ale Bůh ji nenechal a zázračným způsobem ukázal na její vnitřní stav. Marie všechno pochopila a našla v sobě sílu dát se na těžký zápas s hříchem, ze kterého vyšla vítězně. Z hloubi hříchu vystoupala do andělské výšiny.

Někdo, kdo slyší, jak Marie hřešila, si může říct, že jeho hříchy nejsou v porovnání s jejími tak velké. Jsou obyčejné, každodenní. Že Bůh je povinen odpustit, protože nejsou tak závažné. Často se stává, že v sobě ani nevidíme žádný hřích. Ale Bůh vidí do srdce člověka a ví, co v něm je. Zná naše myšlenky, naše pocity, zná nás líp, než my dokážeme pochopit sami sebe. A proto ten, kdo uvažuje, že má „všechno v pohodě“, se hodně mýlí. Nikdo není bez hříchu. Jsou lidé, kteří neuznávají hříchy, říkají, že pojem hříchu si lidé vymysleli. Jsou lidé, kteří nevědí, co je hřích, protože nevědí, jak by měl vypadat člověk. Jsou lidé, kteří říkají, že jsou malé a velké hříchy. Ano, jsou hříchy, které člověka bez pokání (metanoie, změny) určitě přivedou k smrti. Je to, dá se říct, svobodná volba člověka. On nechce žít s Bohem. Chce žít mimo Něj. Ale to je právě smrt a věčné trápení. Hříchy, které nejsou k smrti, jsou jako bychom šli po cestě a najednou z ní sešli, ale hned se na ni vrátili. Udělali jsme chybu, padli jsme a hned vstáváme a pokračujeme dál.

Realita je, že člověk dělá chyby, a právě chyby jsou hříchy. Tyto chyby odhaluje naše svědomí, občanský zákon nebo zákon Boží. Svědomí můžeme zašlapat a bude mlčet, občanský zákon můžeme taky upravit podle sebe, ale Boži zákon je neopravitelně věčný. Nejde ho zkorigovat podle nás. Je Božím zrcadlem, v němž se člověk uvidí takový, jaký ve skutečnosti je. Odhalí každou duševní a tělesnou špínu, každý náš hřích. A jednou se každý z nás podívá do tohoto zrcadla a bude to právě na posledním, strašném soudu.

Jedině pokání může vyprat naší špínu. Ctihodná Marie Egyptská žila čtyřicet sedm let v poušti a „prala“ svou duši. Jak sama říká, až po sedmnácti letech těžkého boje se jí ulevilo. Dvakrát v životě byla na zpovědi a přijímání a to ji stačilo vyjít na vrchol svatosti. Protože nechodila jenom vyznávat své hříchy, ale bojovala s nimi a jedině tak se člověk může zbavit hříchu. Někdo z nás chodí pětkrát v týdnu na zpověď a přijímání, ale uvnitř máme plno různých duševních nemocí. Někdo chodí jedenkrát do roka a ani tedy neví, co má na zpovědi říkat. Prostě nevidíme své hříchy, chodíme jenom formálně, protože to máme ve zvyku. Ale k čemu to bude? Když člověk nepřestává páchat ten nebo jiný hřích, neloučí se s ním, nebojuje proti němu, myslím si, že když se podívá do toho zázračného zrcadla, tam ho uvidí. Bůh nás bude soudit podle nás, podle naší volby mezi hříchem a čistotou. Vidíme, že první do ráje vešel kající se lotr a první do pekla vešel bývalý apoštol Krista Jidáš. Dávejme pozor. I když patříme k stádu Kristovu, jako patřil i Jidáš, hřích nás muže vyhodit z tohoto ovčince. A i když budeme hříšní jako lotr na kříži nebo ctihodná Marie, pokání nás zachrání před věčnou smrtí.

Ctihodná matko Marie, pros Boha za nás!

o. Vasilij Čerepko