Milí bratři a sestry,

dnešní evangelium začíná těmito slovy:

Tu k němu přišel muž, který se jmenoval Jairos; byl to představený synagógy. Padl Ježíšovi k nohám a úpěnlivě ho prosil, aby přišel do jeho domu, protože jeho jediná dcera, umírala.

Vidíme člověka, který patří k těm, kdo jsou proti Kristu. Který Ho neuznává jako mesiáše a stále Ho podezírá. Není to obyčejný žid, ale sám představený synagogy. Člověk známý, správný, ortodoxní zástupce synagogy. Ale má obrovský osobní problém. Jeho jediná, dvanáctiletá dcera je smrtelně nemocná. Potřebuje pomoci.

Pravda je, že k Bohu-Kristu často přicházejí lidé, kteří jsou mu velmi vzdáleni, žijí bez něj, nepotřebují Ho až do okamžiku, kdy přijde nějaká těžká životní situace. Vyhledají ho, až když potřebují Jeho pomoc. Cítí a chápou, že Kristus není jeden z nějakých pozemských učitelů náboženství, není to jen známá osobnost, ale je to Božská bytost. My křesťané víme, že Kristus je zároveň pravý Bůh a pravý člověk.

V těch dobách se o Kristu mluvilo různě. Někteří v něm viděli jednoho z proroků, druzí ho počítali za spravedlivého. Ale židovská elita v něm viděla religiózního konkurenta a považovala ho za podvodníka. Důvodem k nenávisti bylo to, že Kristus zasahoval do jejich obchodních činností kolem chrámu. Známý je příběh, jak vyháněl z chrámu prodavače a směnárníky. Na tom měli podíl chrámoví kněží a to byl jeden z důvodů nenávisti ke Kristu.

Když Kristus uslyšel prosbu Jairose, rozhodl se ho navštívit a pomoci jeho dceři. Když tam Ježíš šel, zástupy ho velmi tísnily.

Během své cesty se cítil Ježíš velmi svázaný zástupy všech těch lidí, kteří ho doprovázeli a pronásledovali. Bylo mezi nimi jeho dvanáct apoštolů, učedníci, zákonodárci a farizejové, kteří Ho sledovali. Byli mezi nimi i obyčejní lidé, kteří ho chtěli vidět na vlastní oči. Vyhledávali ho a pronásledovali ho z nejrůznějších důvodů. Jeden se chtěl vyléčit, druhý se chtěl poučit, další (který ho chtěl poškodit) na něj sbíral kompromitující materiály, aby ho potom mohl soudit. Jiní chtěli Krista využít jen ve svůj prospěch.

I v Církvi jsou různí lidé. Jedni jsou tam jako učedníci Kristovi, naslouchají jeho učení a žijí podle toho a druzí jen řeší své životní problémy. A někteří přicházejí, aby něco vypátrali a potom pomlouvali a udávali.

Evangelista Lukáš pokračuje: A byla tam žena, která dvanáct let krvácela, a nikdo ji nemohl uzdravit. Přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu a hned se krvácení zastavilo.

Během své cesty, kdy jde Kristus pomáhat smrtelně nemocné holčičce, k němu v davu přistoupila žena a dotkla se ho. Žena, kterou dvanáct let trápilo menstruační krvácení. Ze Starého zákona, z knihy Leviticus víme, že se žena v takovém stavu považuje za nečistou. To znamená, že se nemůže dotýkat posvátných věcí ani vcházet do chrámu. Kdo se dotkne jejího těla nebo oblečení, je sám znečištěn. Ta žena dvanáct let trpěla nejen fyzickými bolestmi, ale i dalšími nepříjemnostmi spojenými s touto nemocí. Možná to celé pramenilo z odloučení od náboženského života. Už tím, že vůbec vešla do davu lidí, porušila Boží zákon. Dotýkala se totiž ostatních, čímž je znečišťovala. To všechno si dobře uvědomovala, ale už to dál nemohla vydržet. Byla příliš vyčerpaná a neměla síly dál bojovat s nemocí. Podobně jako mnozí z našich řad trpí svými hříchy a neřestmi. Často chodí na zpověď se slovy, že stále hřeší, že se nemohou změnit, že je unavuje se stále zpovídat ze stejných hříchů. Není snadné se zbavit hříchů, které nás sužují. Cítíme se unaveni, nemáme síly bojovat s hříchem. Stejně tak zmiňovaná žena nemohla strpět svůj stav a toužila po uzdravení.

Boží zákon ji bránil se v takovém stavu přibližovat k lidem a dopustit, aby se okolní dav dotýkal jí nebo jejího oděvu. Jak se tedy tato žena zachovala? Přistoupila zezadu a dotkla se třásní Kristových šatů. Třásně byly na okraji oblečení. Jmenovaly se cicit. Každý žid nosíval oblek ozdobený bílými třásněmi, do kterých se zakomponovala jedna nit modré barvy. Třásně symbolizovaly Boží přikázání. Modrá barva zase jejich nebeský původ. Při pohledu na svůj oblek si každý žid tak Boží přikázání uvědomil a plnil je (kniha Numeri).

A pravé těchto třásní se žena dotkla. Porušila tím samo přikázání, které ji zakazují to vůbec udělat. Kde vzala odvahu to udělat? Byla unavená, už nemohla dál zůstávat v nečistotě. Nedokázala dále žít mimo církevní společnost. Zatoužila po návratu k Bohu.

Přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu, a hned jí krvácení přestalo. Ježíš řekl: „Kdo se mne to dotkl?“ Když všichni zapírali, řekl Petr a ti, kteří byli s ním: „Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe!“

Pravdou je, že kolem Krista a jeho Církve jsou vždy lidé, kteří po něm něco žádají. Každý má svůj důvod a ne všechny jsou dobré.

Apoštol Petr nerozuměl otázce, kterou Kristus položil. V davu se přeci běžně dotýká jeden druhého a Kristus se ptá „kdo se mne dotkl?”

Jeho dotaz se jim zdál nelogický.

Kristus se ptal po osobě, která se ho dotkla s vírou a nadějí v uzdravení a úctou k němu jako Tomu, kdo má sílu vyléčit z nemoci.

Ale Ježíš řekl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla. Když žena viděla, že se to neutají, přišla chvějíc se, padla mu k nohám a přede všemi lidmi vypověděla, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena.

Kristus má sílu uzdravit nás od všeliké skvrny.

V třetím listu apoštola Jana se říká: Každý, kdo má tuto naději v něho (tím myslí Krista), očišťuje sebe tak, jako on je čistý.

Takže spravedlnost Kristova a jeho čistota jsou pramenem našeho očištění, naší nápravy žít novým zbožným životem.

Potom, co se stalo, Kristus jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“

Kristus ji neodsoudil za porušení zákonů, ba naopak ocenil její odvahu. Neboť přikázání nejsou k záhubě a trápení člověka, ale k jeho uzdravení a věčnému životu. Jaký by ta žena měla život, když by do smrti zůstávala v té nemoci? A teď je zdravá.

Když ještě mluvil, přišel kdosi z domu představeného synagógy a řekl: „Tvá dcera je mrtva, už Mistra neobtěžuj.“

Občas ztratíme naději na spasení našich bližních, našich dětí, vnoučat, příbuzných nebo kamarádů. Občas si myslíme, že se vzdálili od Krista a od Jeho Církve. Že není žádná naděje na jejich návrat a spasení. Máme pocit, že duchovně zemřeli. Ale to je jen naše domněnka. Nesmíme ztrácet naději, i když vidíme, že proti Bohu a církvi vystupují a posmívají se křesťanům. Musíme věřit, že Bůh může uzdravit i je a vzkřísit je z duchovní smrti a modlit se za ně.

Ježíš to uslyšel a řekl: „Neboj se, jen věř a bude zachráněna.“ Když přišel k domu, nedovolil, aby s ním někdo šel dovnitř. Jen Petr, Jan a Jakub s otcem a matkou té dívky. Všichni nad mrtvou plakali a naříkali. On řekl: „Neplačte. Nezemřela, jen spí.“ Posmívali se mu, protože věděli, že zemřela.

Kdo se posmíval? Určitě ne rodiče holčičky nebo apoštolové. Smály se ženy, které seděly u těla zemřelé a plakaly. Dříve bylo zvykem zvát k mrtvému tzv. plačky, které za úplatu nastolily truchlící atmosféru. Právě ony, které viděly celou řadu zesnulých, se smály. Věděly jistě, že už se nedá nic dělat. Holčička byla mrtvá.

On ji však vzal za ruku a zvolal: „Dcerko, vstaň!“ Tavifa kumi! Tu se jí život vrátil a hned vstala. Nařídil, aby jí dali něco k jídlu.

Kdo může vrátit člověku duši? Jen ten, který onu duši vdechl do těla při jeho stvoření. Na začátku Bible se říká: Vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Tady Kristus jasně ukazuje na své Božství. On je ten, kdo dává člověku život. On je ten pravý Bůh, o kterém Bible říká: On je ten, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.

Jejích rodičů se zmocnil úžas. On jim však přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo.

Proč Kristus zakazuje rodičům mluvit o tom, co viděli? Je to podobné, jako když Kristus zakazuje házet perly sviním nebo dávat svaté psům. Lidé, kteří jsou mimo Krista a Církev, nejsou připraveni pochopit pravdu víry, kterou nám otvírá Kristus přes učení své Církve. Nemáme hned vnucovat všechna dogmata lidem, kteří jsou krátce ve víře. Ale postupně jim ukazoval krásu Božího učení, protože Bůh se otvírá lidem natolik, nakolik mohou pochopit.

Tak tedy dvanáctiletá holčička ožila. Žena, která dvanáct let trpěla, byla uzdravena. Pro Krista není nic nemožného. Žena, která vynaložila všechny své prostředky na to, aby se vyléčila, nezmohla nic. Holčička by nikdy sama z mrtvých nevstala.

Kristus jednou řekl: „Co není nemožné u lidí, je možné u Boha. Protože Bohu je možné vše.“ Kristus muže očistit, vyléčit a také duchovně vzkřísit každého z nás. Každý, kdo se k němu s upřímností obrátí, bude očištěn od jizev hříchu. V něm je pramen našeho očištění. V Něm je pramen našeho duchovního a morálního vzkříšení.

Dnešní evangelium nám říká: Neztrácejte naději, i když jste nečistí jako ta žena. Nezoufejte, když se o vás mluví jako o ztracených, duchovně mrtvých. Kristus má sílu očistit, vyléčit a duchovně vzkřísit každého. My se máme přimlouvat u Hospodina za duchovní vzkříšení našich blízkých a příbuzných. Podobně jako zmiňovaný Jair, který přestoupil zvyky židovské elity. Šel za Kristem a prosil Ho o pomoc. Chtěl se přesvědčit, že když On nepomůže, pak už nikdo nemůže pomoci. Amen.

o. Vasil Čerepko