Kázání – 3. neděle po Padesátnici

Dnešní kázání (3. neděle po Padesátnici):

Bratři a sestry,
slyšeli jsme dnes zajímavé čtení. Apoštol Pavel v listě k Římanům mluví o víře. A mluví o tom, že to nejsou naše skutky, ale naše víra, co nás ospravedlňuje před Bohem. A dnešní Evangelium hovoří takto: Věřte v Boha, hledejte Království nebeské a o ostatní věci se nestarejte – ty vám budou přidány. Čili zase je to o víře, o povaze víry. Ale jak apoštol Pavel chápe víru? Jedna věc byla pro mě velice složitá: apoštol Pavel říká, že utrpení – když za něco v tomto světě trpíme – vede k trpělivosti, ta vede k vytrvalosti, která vede k naději. A já si říkám: jak je to zvláštní, přece člověk by měl mít naději předtím, než začne trpět. Jak může utrpení člověka – bolest – způsobit naději? Jak může člověk tím, že trpí, najít víru? Jak může mít naději, když všechno jde špatnou cestou? Ale apoštol Pavel říká, že v momentě, kdy trpíme, přichází chápání víry a také naděje.

A potom apoštol Pavel říká další zajímavé věci, které jsou nelogické. Vzpomíná si například na Abraháma: Abrahám byl velice starý a Bůh mu řekl: počneš dítě. A pro Abraháma to znělo naprosto nelogicky: Jak může on ve svém věku a jeho žena počít dítě? Naprosto iracionální. Ale ještě důležitější je, že apoštol Pavel hovoří o Kristu a říká, že Kristus se obětoval za nás za hříšníky – a kterýpak normální člověk položí svůj život za něco, co je předem ztracené? Proč Kristus položil svůj život za hříšníky? Jaký to mělo smysl? Nic z toho nebylo; opět žádná logika.

A ohledně nelogičnosti víry se můžeme podívat i na samotný život apoštola Pavla. Apoštol Pavel byl dobrý teolog, byl to velmi vzdělaný člověk. Znal všechno, co se týkalo Zákona. A přesto se mu jednou na cestě do Damašku dostalo zjevení, přičemž se všechno, co měl v sobě, co věděl o Bohu, co znal, obrátilo vzhůru nohama. Nemělo to žádný smysl, protože Bůh mu řekl: Já jsem Kristus, já jsem ten, koho pronásleduješ. Naprosto nelogické. Přitom apoštol Pavel byl přesvědčen, že všechno o Bohu a o víře ví.

Bratři a sestry, co nám to říká o víře? Co je to víra? V pravoslavné církvi nechápeme víru jako nějaký intelektuální, racionální proces. Taková víra nevede nikam. Ona vám může vysvětlit některé věci, ale není to víra, která je založena na bytí. Protože pravoslavná víra je něco, co souvisí se samotným životem. A právě to souvisí s tím, že je nelogická. A když je nelogická, tak to znamená, že se řídí principy, které nejsou z tohoto světa – které nejsou založeny na logice a racionalitě.

Můžeme to vidět všude kolem nás. V tomto světě se každý snaží o nějakou spravedlnost, o nějaký etický kodex. Ale to všechno je založeno na myšlenkách, nikoli na víře, která vychází ze srdce člověka. To není skutečná víra, ale víra naše, lidská, podle níž si myslíme, že všechno bude tak, jak my sami věříme. Ale pravá víra nefunguje tak, že nejprve něco víme a potom bude všechno tak, jak jsme si mysleli. Funguje opačně: Věříme v Boha a ten nám ukáže, jak to má být.

Jenže my se chováme jinak: chceme mít nejdřív naději a potom utrpení. Chceme nejdřív víru a skutky, které konáme, musí odpovídat tomu, čemu věříme, že děláme. Ale ne, bratři a sestry! Funguje to jiným způsobem.

A potom Kristus říká: Nepřemýšlejte o těchto věcech, přijďte ke mně a já vám řeknu, co je to víra, protože víru získáváte až nakonec, ne na začátku. A to se stalo mnohým lidem v koncentračních táborech, kteří zažívali naprosté utrpení a beznaděj. A pak přichází víra – úplně nelogicky, úplně překvapivě. Kristus přichází za námi, my Ho však odmítáme; On se za nás obětuje a naplňuje to, co přislíbil. A všechno zlo, které zde bylo, najednou neexistuje. Protože zlo už nemá žádný význam. Víra se stává skutečností a přítomností.

A apoštol Pavel vysvětluje, bratři a sestry, další věci. Říká: Duch Svatý vám tuto víru zaseje do srdcí. Co to pro nás, pravoslavné křesťany, znamená? V jiných křesťanských církvích se věci řeší právě často na základě racionality. Nejprve se přemýšlí a pak jedná. Ale v pravoslaví tento vztah nefunguje. V pravoslavné církvi se odevzdáváme Bohu a On nám potom sdělí, co je pro náš život dobré. Tak, jak to říká samotné Evangelium. To je ta víra, která zahrnuje celou bytost člověka, nejen jeho rozumovou složku. To je pro nás důležité si uvědomit, protože často přicházíme k Bohu tím způsobem, že se Mu snažíme diktovat, co má pro nás dělat. A pak jsme zklamaní. Pak říkáme: Bůh neplní to, co jsem chtěl, On mě neposlouchá, On nemluví jazykem, kterým já mluvím. Ale naopak, bratři a sestry: naučte se jazyk pokory k Bohu, a on vám ukáže cestu, která vám přinese rozhřešení. On vám dá všechno, pokud vy přijmete Jeho na bázi lásky. A Duch Svatý nechť vdechne tuto lásku do našich srdcí. A jak vznikne láska, víra přichází automaticky. Amen.

13631471_1043270265760165_6524790719871280539_n