Na Lazarovu sobotu jsme se vydali s dětmi z farnosti na třetí výlet do přírody.
Předpověď počasí nebyla optimistická, ale nenechali jsme se odradit. Snést nějaké nepohodlí patří k askezi, která by pravoslavným křesťanům měly být vlastní. Nechceme přece z dětí mít nějaké bábovky a „pokojové květinky“.
A Hospodin našemu odhodlání požehnal a ačkoli nebylo zrovna teplo a slunečno, tak nás alespoň ušetřil deště. A proti zimě se dá čelit pohybem a ohněm. Obojího jsme si užili dosyta.
Vlakem jsme dojeli do Staré huti a odtud jsme se odebrali směrem k říčce Kocábě. Na rozhraní lesa a velkých luk jsme sehráli prvních pár her s míčem, dokud nás odtud nevypudil traktor. U Kocáby jsme opustili turistickou značku a pokračovali po strmém svahu na břehu říčky po stezce, kterou chodí jen lesní zvěř a lesní muži-trampové.
Tou jsme došli na tábořiště zvané Modrý květ. Byl nejvyšší čas na oběd. Oheň jsme rozdělali za pomoci křesadla a březové kůry. Nazar opět nezklamal a zatímco ostatní šli cestou nejmenšího odporu a na klacek napíchli něco, co se dalo rychle a jednoduše opéct, tak tento bohatýr vytáhl litinovou pánev, asi kilo brambor, řepu, olej, rybí prsty a kdovíco ještě a vytvořil plnohodnotný oběd o několika chodech.
Na břehu říčky jsme pak odehráli závůdek s lodičkami a vydali se opět na cestu.
Čas se nám zdál dobrý, tak jsme udělali ještě jednu herní zastávku a nařezali pár ratolestí na zítřejší svěcení. Pak už čas tak dobrý nebyl, takže jsme plánovaný vlak nestihli a museli jsme to vzít z Mokrovrat do Prahy přes Dobříš. Dorazili jsme poněkud jindy a poněkud jinam. Ale rodiče to nesli statečně a nikdo se nezlobil. Nezbývá než poděkovat Hospodinu a našim andělům ochráncům, že nás zpátky přivedli ve zdraví.
Jiří Přeučil
