Včerejší kázání (neděle o uzdravení mrtvicí raněného):
„Bratři a sestry,
dnešní evangelní čtení nám předkládá poměrně dramatickou scénu, v níž nějací lidé přinášejí k Ježíšovi na lůžku nemocného člověka, aby ho Spasitel uzdravil. To mi připomíná jeden zážitek z Afriky. Když jsem byl před lety v Etiopii, procházel jsem velmi chudými oblastmi v horách, kde neexistuje žádná lékařská pomoc – ani lékaři, ani nemocnice, dokonce ani léky. A vzpomínám si na jednu scénu, jak z těch hor se stupuje po cestě, která je sama o sobě těžká, skupina Etiopanů, kteří s bosýma nohama nesli na nosítkách nemocného člověka. A šli s ním doslova kilometry, aby ho přivedli k lékaři.
A celá tato událost se podobá onomu výjevu z evangelia: Nějací lidé, kteří jsou naplněni láskou a kteří jsou ochotni nést nemocného člověka, doufají, že ho přivedou k lékaři, který mu může pomoct. Na tomto evangeliu je, bratři a sestry, důležitá především jedna věc. Když nemocného konečně přivedli ke Kristu, tak on neříká: „Uzdravím tě na základě tvé víry.“ Evangelista naopak popisuje: „Když Kristus viděl jejich víru“ – tedy nikoli víru toho nemocného člověka, ale těch, kteří ho k němu přivedli -, „tak ochrnutého uzdravil.“ Co je tím, bratři a sestry, myšleno?
Kristus viděl lásku lidí k nemocnému člověku a na základě této lásky mu říká: „Tvé hříchy jsou ti odpuštěny, jsi uzdraven.“ Dnešní evangelium tedy není o víře onoho nemocného, ale o víře těch, kdo jsou kolem něj. O víře, která dokáže nemocného spasit. Protože Kristus viděl jejich víru, a proto řekl: „Odpouštějí se ti tvoje hříchy, odejdi v pokoji.“
Ale farizeové, kteří byli poblíž, to viděli a namítali Kristu: „Jak můžeš odpouštět hříchy?“ Jenže oni nepochopili, že když má někdo lásku k druhému, tak nevidí jeho problémy a hříchy, ale jenom to, aby se uzdravil. A potom je pro Krista jednoduché říct: „Vstaň a choď,“ nebo „Odpouštějí se ti tvoje hříchy“. Jinými slovy: Nemůžeme pomoci někomu, komu neodpustíme. A nemůžeme prokázat lásku někomu, vůči němuž cítíme výčitky.
A tito lidé, stejně jako oni Etiopané, přinášejí nemocného a nepřemýšlejí o tom, co spáchal nebo nespáchal. Myslí jen na to, aby mu pomohli. Z toho vyplývá, že Kristus vlastně nemá žádnou práci. Ti, kdo jsou kolem nemocného, ho v podstatě uzdravili. Kristus pak může jen říct: „Vstaň a jsi uzdraven,“ protože základ už tu je: Je jím láska lidí, kteří přinesli nemocného ke Kristu.
To nám, bratři a sestry, ukazuje na jednu důležitou věc: Pokud se nenaučíme existovat jako komunita, která když vidí, že je někdo nemocný, tak se okamžitě okolo něj semkne a vezme ho, aby se uzdravil, pak si nalháváme, že jsme křesťany. Protože každou neděli se zde scházíme na Eucharistii potvrdit tuto vzájemnou lásku a odpuštění. Pak už je jedno, jakou má ten člověk víru, jaké má hříchy, jestli je špatný, nebo ne, ale podstatná je naše láska, která ho může uzdravit. A takto bychom měli přistupovat ke všem lidem kolem nás. Komunita, která se stará o své členy, je živoucí komunitou lásky. A takovou komunitu lidí, kteří se navzájem znají a kteří pomáhají bližnímu nezávisle na jeho hříších, se můžeme pokusit vytvořit i zde. Amen.“
